14. prosinec je dnem pro Evropu významného výročí, jež si ale připomínáme jen zřídka, neboť do obecného povědomí prostě nepatří. V tento den přitom byla v roce 1995 v Paříži definitivně podepsána Daytonská mírová dohoda, poslední podmínka pro ukončení války v Bosně a Hercegovině, jednoho z vůbec nejhorších evropských konfliktů od konce 2. světové války. Jak významná Daytonská dohoda byla? Šlo o v tu chvíli nejlepší možné řešení? A jakým způsobem probíhalo poválečné usmiřování znepřátelených etnik?

O tom a mnohém dalším si Jakub a Lukáš Novosadovi v další epizodě svého sourozeneckého podcastu povídají se dvěma vzácnými hosty: panem armádním generálem Jiřím Šedivým, bývalým náčelníkem generálního štábu Armády ČR a také velitelem kontingentu AČR v misi IFOR, následující bezprostředně po podpisu Daytonu, a Blankou Čechovou, spisovatelkou, právničkou a účastnicí civilní mise v Kosovu, kde dodnes v mnoha ohledech panuje situace srovnatelná s Bosnou a Hercegovinou.Uzavřením Daytonské mírové dohody se podařilo definitivně ukončit válku v Bosně a Hercegovině. Tento pro budoucnost západního Balkánu i celé Evropy zcela zásadní a poměrně komplikovaný dokument po skoro 30 letech od uzavření i nadále určuje uspořádání i další směřování Bosny a Hercegoviny. Smlouvou nastavený systém se ovšem ukázal jako nefunkční, Bosna a Hercegovina se nadále potýká s obrovskými problémy, v místní společnosti opět roste napětí a množí se hlasy o hrozícím nebezpečí dalšího krveprolití.V době, kdy se čím dál víc řeší téma nutnosti uzavření míru v Ukrajině, je nasnadě podívat se na okolnosti vzniku Daytonské dohody a jeho důsledky trochu blíž. Co o tomto dokumentu vlastně víme? Jaké byly jeho cíle? A povedlo se je naplnit? Tehdejší úsilí mezinárodního společenství motivovala snaha udržet Bosnu a Hercegovinu pohromadě a rovnoměrně rozdělit správu země mezi tři v tu dobu znesvářená etnika. Kvůli implementaci sjednaných podmínek vznikl speciální Úřad vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu. NATO zároveň organizovalo několik vojenských misí, které měly dohlížet na udržení míru. První a nejzásadnější byla právě mise IFOR, v rámci které působil i kontingent AČR pod vedením armádního generála Jiřího Šedivého. Ten v rámci podcastu nastiňuje tehdejší nálady v bosensko-hercegovské společnost i hlavní problémy, s nimiž se vojáci museli v prvních měsících potýkat. V rámci rozhovoru se vyjádří i k problematice rozdílných mandátů vojskOSN a NATO, přičemž se postupně dobereme i k tomu, že průběh válek na Balkáně, ale i v dnešní Ukrajině, by zcela jistě vypadal jinak, kdyby mezinárodní společenství dokázalo na vývoj situace reagovat rychleji a razantněji. Pan generál to ostatně dokládá i konkrétními příklady.S tím souhlasí i druhý host této epizody, spisovatelka Blanka Čechová, která se účastnila civilní mise v Kosovu a dlouhodobě žije v Chorvatsku, takže do rozhovoru přináší spoustu osobních zkušeností jak s válkami na západním Balkáně, tak i se současnými náladami v místní společnosti. Jakožto vystudovaná právnička se také vyjadřuje k samotné podstatě podepsané mírové dohody, jejíž naplnění považuje za nebývalý a poměrně nečekaný úspěch mezinárodní diplomacie. Jedním dechem ale hned vše problematizuje, neboť další postup mezinárodního společenství označuje za hloupý až skandální. Dokládá to i svými zkušenostmi z Kosova, přičemž neopomene zmínit i kontroverzní zapojení Madelaine Albrightové.Hosté v průběhu podcastu opakovaně vyjadřují obavy o další budoucnost Bosny a Hercegoviny, vzrůstající napětí a separatistické tendence srbské části Bosny a Hercegoviny dokládají i vlastními zážitky. Dojde na opakovanou kritiku přístupu mezinárodního společenství k válečným konfliktům, diskusi o úloze vojáka v kritických situacích i konkrétních příkladech nefunkčních programů, které mají pomáhat s obnovou poválečných společností.Jakub několikrát vše zmíněné uvede do širšího kontextu, Lukáš si závěrem povzdechne nad deziluzivním směřováním celé diskuse.