Když slova zlevní: univerzity čeká největší proměna od jejich vzniku

„Žiji v zemi, kde jsou váha a radioaktivita slov daleko větší než jinde,“ pronesl 15. října 1989 Václav Havel. Dnes slovo svou radioaktivitu ztratilo. Je všudypřítomné, levné, podléhá inflaci. Nejinak je tomu s informacemi. A slova mezitím začal vyrábět stroj. To nemůže nezasáhnout instituce, které jsou na práci se slovy založeny. Jak upozorňuje Ethan Mollick ve své knize Život a práce s AI. Co-Inteligence, třeba vysokoškolští učitelé tvoří většinu z dvaceti profesí, jejichž pracovní náplň se nejvíce překrývá se schopnostmi umělé inteligence.

Přirozeně z toho neplyne, že budou vysokoškolští učitelé nahrazeni; zastávají více úkolů než jen předávání informací. Přesto lze očekávat, že vzdělávání čeká hluboká proměna. Ostatně už dnes některé školy ruší eseje či bakalářské práce. Jenže právě schopnost napsat delší souvislý text, formulovat argument a dovést jej k závěru byla dosud považována za jeden z hlavních výstupů univerzitního vzdělání. Vycházelo se přitom z předpokladu, že absolvent bude podobné dovednosti uplatňovat i ve svém profesním životě. Pokud však tento předpoklad padá, bude třeba nově promyslet sám smysl studia.

Netřeba však mluvit jen o rozvratu. Díky umělé inteligenci možná právě splaskává jedna bublina. Tlak na stále vyšší podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí vedl k tomu, že některé školy produkovaly stále více titulů, jejichž skutečná hodnota byla sporná. V tomto smyslu vítá nástup umělé inteligence německý klasický filolog Michael Sommer. „Kvalifikace, které existují pouze na papíře, rychle ztrácejí hodnotu. Umělá inteligence nutí univerzity k upřímnosti, které se po desetiletí vyhýbaly: vysokoškolský diplom je důkazem znalostí jen tehdy, pokud tyto znalosti skutečně existují. Masová univerzita požírá své děti – a umělá inteligence jí k tomu dodává nástroj,“ poznamenává.

Tuto logiku můžeme uplatnit šířeji. Umělá inteligence připomíná studentům i vyučujícím, že generování textů z jiných textů ještě není myšlení. Pokud dokáže jazykový model relativně snadno vytvořit odborně znějící shrnutí, kompilaci či literární rešerši, vyvstává otázka: V čem vlastně spočívá intelektuální přínos? Umělá inteligence tak může zvýšit nároky zejména na humanitní vědy. Ty budou muset přesvědčivěji ukázat rozdíl mezi reprodukcí existujících významů a skutečným porozuměním, mezi kompilací a originální myšlenkou. Nejde však jen o otřes jedné instituce. Znovu se ukazuje něco, co platilo už od vzniku univerzit. Otázka po smyslu univerzity je nakonec otázkou antropologickou. Co vlastně znamená myslet? A co je na člověku nenahraditelné? Možná právě dnes zjišťujeme, že tradiční antická definice člověka jako bytosti nadané řečí není tím nejlepším výměrem.