Je paradoxní, že Češi jako vysoce sekularizovaný národ slaví jako jednoho z největších Čechů katolického kněze, který usiloval o reformu církve. Ovšem svátky – stejně jako pomníky – více vypovídají o nás, než o minulosti. Stavíme pomník sobě, lépe řečeno svým hodnotám a hledáme pro ně účelové opory v minulosti, abychom jim dodali větší váhu. V Janu Husovi proto oslavujeme nikoli katolického flanďáka, ale pokrokového revolucionáře, který jako Čech bojoval s Němci za ideály svobody a humanismu. Takto totiž začali vykreslovat Husa obrozenci, později i František Palacký a Alois Jirásek. Ovšem největšího českého bojovníka za demokracii z Husa udělal T.G. Masaryk. Události II. světové války pak ve vzpomínání posílily Husovu osobní statečnost a oběť pro velkou myšlenku. Komunisté měli s Husem problém, protože těžko mohli nechat ožít tradiční obraz mučedníka, askety, pasivní oběti, náboženského trpitele a mystika. Ale Zdeněk Nejedlý chytře navázal na Masarykovu interpretaci Husa, posílil jeho sociální cítění a udělal z něho prvního proletáře. Vše pak završila ústava z roku 1948, která se na husitství přímo odkazuje: panská šlechta zosobňuje dnešní nacistický imperialismus a husité prapory myšlenky svobody mínění, lidovlády a sociální spravedlnosti.Ovšem po pravdě řečeno, naše společnost takové historické mýty potřebuje, protože dokáží mít obrovský ospravedlňující i mobilizační potenciál. Současný stav společnosti vypadá ve světle takových příběhů jako logické vyústění dějin. Právě historické mýty národu jednoduše říkají, kým je a kam směřuje.