„Předpokládám, že v roce 1968 ještě rok 1968 neexistoval. Nikdo si v tom roce neříkal, ty vole, to, co teď žijem, to je ten slavnej šedesátej vosmej, kterej se zapíše do historie. Všechno se děje až několik let po tom, co se to dělo,“ píše bulharský spisovatel – a hvězda letošního Světa knih – Georgi Gospodinov v knize Časokryt. Jako by citoval Ladislava Hejdánka. Ten si právě v roce 1968 poznamenal: „Po událostech se formuje zkušenost. A teprve skrze zkušenost se události stávají událostmi. Teprve teď se na tom začne pořádně pracovat, na tom, co je, co byl rok 1968.“

Překvapivá tato shoda není. Možná se v dějinách točí jen pár myšlenek, které se vynořují v nových souvislostech. V tomto případě je kongenialita dána tím, že oba autoři, ostatně jako mnozí před nimi, uvažují o „události“, tedy také o tom, jak je čas spjatý s vlastním vyprávěním, osobním prožitkem a individuálním hodnocením. Důraz na „událost“ souvisí s tím, že to rozhodující bývá v našich rukách. Nejsme bezmocní. Jedna věc je, že se něco stalo; ale událost je to, co z toho uděláme. Zde vyvstává důstojnost člověka: není jen politickým nebo společenským tvorem, také umí stát sám za sebe – a často je samota jednoho to, co druhému otevírá cestu.

Že je člověk sám, není popis izolace. Naopak. Pravá samota je aspoň pro Ladislava Hejdánka samotou tváří v tvář pravdě. Té je prý třeba odevzdat svůj život. Zní to vzletně i dutě. Co si s tím počít? Na obecné rovině můžeme říct, že sloužit pravdě znamená neustat v úsilí o vymaňování se ze spárů sebe sama. Ale ani to nevnáší do věci příliš světla. Kniha Žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy. Konflikty filosofa s komunistickou mocí 1967–1989, která vyšla péčí vydavatele Jana Hrona v roce 2024, však cestu ukazuje. Třeba v dopisech z vazby vydává Ladislav Hejdánek svědectví o tom, co obraty jako „služba pravdě“, jež bez doprovodné zkušenosti zní nepatřičně, mohou znamenat.

Mohou znamenat třeba vděk vršovickému faráři Jaromíru Dusovi, kvůli kterému se ocitl ve vazbě. Dus si u něho doma uschoval osvětové letáky, které měly občany zpravit o tom, že nemusí dorazit k volbám. Nakonec byl – nedopatřením – zadržen i Hejdánek a na několik měsíců se ocitl ve vazbě. Dus jej vrátil do „správných kolejí“; „byl jsem krásně zavřený“, píše Ladislav Hejdánek. Ve vazbě sepisuje pro svou dceru Janu Úvod do filosofování, spis, který lze číst v tradici „útěcha z filosofie“.

Dokumenty vydané v knize Žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy dosvědčují ještě jednu s pravdou související věc: kterak tento český filozof kutil na tom, co sám označoval jako vnitřní osvobození. Základem mu je schopnost vzdorovat, tedy schopnost nenechat se strhnout. Strhnout kým nebo čím? To se může měnit. Třeba módou, davem, druhými, institucí, pohodlím, strachem, nakonec i sebou samým. Cestou je naopak tříbit vnímavost vůči krachům a utrpení, neboť ty nás upozorňují na naše meze, které mohou být prahem určeným k překročení. Pro Ladislava Hejdánka nakonec platí, že výjimečnost člověka, ba jeho dokonalost je úzce spjatá se schopností trpět. Romantizaci utrpení v tom nehledejme. Jen se zde svědčí o tom, že radost je překonaná bolest.

Kapitoly

I. Význam svědka v digitální době (úvod až 18:50)

II. „Průšvihy jsou moje univerzity. Učím se všemi póry.“ (18:50 až 32:20)

III. Filosofie, utěšovatelka (32:20 až 43:50)

IV. V roce 1968 také nejspíš nebyl rok 1968. (43:50 až 56:00)

V. Člověk je skutečný, nakolik klade odpor. (56:00 až konec)

Bibliografie

Václav Bělohradský, Čas pléthokracie. Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně, Praha: 65. pole, 2021.

Ladislav Hejdánek, „Vítězí pravda v dějinách?“, in: Češi a Evropa, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2017.

Ladislav Hejdánek, Úvod do filosofování, Praha: OIKOYMENH, 2021.

Ladislav Hejdánek, Žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy. Konflikty filosofa s komunistickou mocí 1967–1989, vyd. Jan Hron, Červený Kostelec: Pavel Mervart 2024.