Josef II. položil základy moderního státu a umřel zklamán.

Reformy císaře Josefa II. představují mezistupeň mezi pozdně stavovským modelem státu a liberální občanskou společností. Ovšem josefinské zrovnoprávnění poddaných ve smyslu „státních občanů“ nemá nic společného s liberálním konceptem politických práv občanů. Stále přetrvává víra v neomylnost autoritativního státu. Základem legality není demokratický souhlas těch, kterým panovník vládne, ale panovníkova vůle konat dobro, která se řídí osvícenskou racionalitou.

Josef II. byl přesvědčen, že má-li stát má přímo spravovat obyvatelstvo, nesmí být příliš omezován tradičními privilegii šlechty nebo církve. Člověk nebyl v jeho očích poddaným vrchnosti, ale poddaným státu a panovníka. To byla velmi důležitá změna. Ve středověkém a raně novověkém pojetí stál mezi panovníkem a obyvatelstvem celý systém zprostředkujících korporací: šlechta, církev, města, cechy. Josef II. se snažil jejich význam omezit a vytvořit přímý vztah: panovník – státní úředník – obyvatel. V tomhle byl skutečným architektem modernizace.

Josef II. vycházel z přesvědčení, že má-li správa efektivně vykonávat vůli absolutistického panovníka, tak musí být centralizovaná. Proto posiloval centrální úřady ve Vídni, sjednocoval správu, omezoval zemské autonomie, a taky podporoval němčinu jako úřední jazyk. Nešlo o žádnou germanizaci v dnešním národním smyslu. Němčina měla být především praktickým jazykem jednotné administrativy.

Ovšem mnoho reforem narazilo na odpor šlechty, církve, uherských stavů i obyčejných lidí. Zrušení roboty a její nahrazení peněžní dávkou a větší vyrovnání daňového břemene mezi vrstvami obyvatelstva, omezilo privilegia šlechty. Byrokratizace a centralizace podkopala moc stavů. A obyčejným lidem rozbil srozumitelný svět, ve kterém žili po generace. Extrémním příkladem bylo třeba nařízení, že místo rakví se má pohřbívat v pytlích, protože je to efektivnější a lacinější, šetří to dřevo, tělo se rychleji rozloží. Z racionálního hlediska měl pravdu, ale chyběla empatie.

Opozice vůči jeho reformám byla nakonec velmi silná a kdo ví, jak by to celé dopadlo. Ale v roce 1789 propukla Velká francouzská revoluce, která se přenesla i do Rakouského Nizozemí – tedy dnešní Belgie. Josef II. umíral otřesen, nemocný a rezignovaný. Sám si nakonec stihl napsat i epitaf: „Zde leží Josef, který ztroskotal ve všem, co podnikl“.