Dnešní doba chová vědu a vědce v úctě. Všeobecně panuje názor, že vědci jsou vysoce racionální bytosti pracující výhradně s fakty, takže mohou na základě zkoumání různých zákonitostí a pomocí neustálého prověřování získaných poznatků dospívat k nezpochybnitelným závěrům. Jak je to ale s historií? Historie je rovněž pokládána za vědu, nakonec Historický ústav je součástí Akademie věd. Z toho by vyplývalo, že historie je rovněž exaktní vědou pracující výhradně s fakty. Na druhou stranu existuje okřídlené rčení, že historii píší vítězové. Tento pohled podporuje skutečnost, že existuje řada různých výkladů historie – včetně naší historie – a že si o té samé události dnes vyprávíme třeba úplně jiný příběh, než jsme si o ní vyprávěli ještě před pár lety. Proměny různých výkladů historie ovšem nejsou dány tím, že bychom objevili nová a dosud neznámá fakta. Různé verze historických událostí spíše vypovídají o změnách našeho vnímání světa, tedy o proměnách hodnot, politickém klimatu a ideologiích. Historie je tak neustálý dialog mezi minulostí a přítomností.

Pro lidské jednání neexistují žádné fyzikální zákony, jaké platí v přírodních vědách. Na rozdíl o přírodních věd pracuje také historie s kategorií smyslu. Smysl je jak individuální, každý přece své jednání nějakým řídí, tak určený příslušností k nějakému společenství. Historici tedy sice používají sofistikovanou metodologii, jak pracovat s historickými prameny, ale zároveň musí umět konkrétní příběh odvyprávět, tedy dodat událostem nějaký smysl. A smysl jedné události se může měnit. Příkladem může být třeba proměna smyslu existence samostatného Československa. Při oslavách jeho vzniku v roce 1928 se jeho smysl jevil úplně jinak než třeba na jaře 1941, když čeští konzervativci přemítají o rozpínavém nacistickém Německu jako obnově Svaté říše římské. A v roce 1968 se jevil jinak, než dnes, kdy žádné Československo již neexistuje.

Historie jsou tedy příběhy, které píší vítězové. Spíše než vítězové válek ale píší historii zastánci zvítězivších hodnot. Příkladem může být třeba přístup k dětské práci, která je dnes něco odsouzeníhodného, zatímco v 19. století byla pokládána za nesmírně přínosnou pro rozvoj dětských dovedností.

Příběhy slouží také k budování identity. Tak František Palacký vytvořil svými nacionalistickými „Dějinami národu českého v Čechách a v Moravě“ smysl dějin Čechů a zakódoval naše rozumění minulosti, které přežívá do dneška. Problém je ale v tom, že příběhy potřebují své hrdiny a padouchy a že obsazení hlavních rolí se často mění. Pro historika Václava Vladivoje Tomka byl třeba Jan Žižka národní hrdina, pro historika Josefa Pekař náboženský fanatik, který destabilizoval české země. Přitom Tomek i Pekař byli profesionálové, vědci a oba měli k dispozici přibližně stejná fakta. Stejně tak husitské války jsou jednou vrcholem dějin, jindy obdobím chaosu, barbarství a všeobecného úpadku.

Zatímco minulost je tedy jen jedna, existuje mnoho historií. Proč ale existuje tolik rozdílných obrazů minulosti?

Proč ale existuje tolik rozdílných obrazů minulosti? I o tom je náš nový podcast! Užijte si první díl.