Kaskadérka Hanka Dvorská vstává už desítky let v 5:20 ráno, třikrát týdně vede venkovní bootcamp, otužuje se, skáče z letadla a klidně naskočí na jednokolku. A to i přesto, že má endoprotézu kolene, prodělaný těžký covid, kardiostimulátor a nádor na mozku.Její životní filozofie je až odzbrojující svou jednoduchostí: hýbat se, být mezi lidmi a nehroutit se z bolesti. „Bolí mě všechno. Ale koho to zajímá?“ říká bez patosu. Pohyb pro ni nikdy nebyl výkonem pro výkon, ale přirozenou součástí života - od dětství v Sokole přes kaskadérské začátky až po dnešní práci trenérky.V rozhovoru otevřeně mluví o strachu, který zažila při prvním pádu z okna, o syrových podmínkách filmového kaskadérství před revolucí i o tom, jak zásadní roli hraje hlava. Jedna věta lékaře „To bude dobrý“ jí podle vlastních slov změnila život.