Hej, Slované #21: Řád TGM pro papeže bylo překvapení. Česká ekumena je světově unikátní, asi i díky našemu ateismu

Na den české republikánské státnosti 28. října udělil prezident republiky státní vyznamenání Janu Pavlovi II. Je to poprvé v historii, kdy byl takto u nás poctěn papež. Dokonce „polský papež“. Co to znamená a jak k tomu přistupovat? Nejen o tom hovoří host jednadvacáté epizody podcastu Hej, Slované a bratrů Jakuba a Lukáše Novosadových: kněz a generální sekretář Ekumenické rady církví Petr Jan Vinš. Tématy hovoru jsou ale i nedávno podepsaná smlouva mezi Českem a Vatikánem či evropská výjimečnost české ekumeny. Mimochodem, skutečně platí, že mládež opouští Boha a víru, nebo ji jen neumíme zaujmout? A víte, která slovanská země jako jediná slaví Den reformace jako státní svátek a proč?

V první části hovoříme detailně o tom, proč prezident Petr Pavel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka, tedy velmi vysoké české státní vyznamenání, „polskému papeži“. Pro leckoho šlo o překvapivé rozhodnutí – vždyť jaký má smysl udílet takové pocty zemřelým hlavám států? To vše se Petr Jan Vinš pokouší vysvětlit. Řád se udílí „osobnostem, které se vynikajícím způsobem zasloužily o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv“. Role Jana Pavla II. v historii polského opozičního (protikomunistického) hnutí je nepopiratelná, jaká ale byla jeho úloha v českých či československých dějinách? Ostatně je pro náš vztah k Janu Pavlovi II. podstatné také to, že byl Polák čili soused, respektive člověk z našeho kulturního okruhu? P. J. Vinš si myslí, že ne, Lukáš se domnívá, že ano. Po krátkém sváru oba též vzpomenou, jak si pamatují na první papežskou návštěvu českých zemí na jaře 1990. Jaký význam ovšem měla obecně?

V další části diskutující hovoří o mezistátní smlouvě, která byla připravena mezi Českou republikou a Vatikánem. Proč neexistuje už dávno a proč je Česko jednou z posledních zemí Evropy, která takový konkordát nemá? Přitom v roce 2002 už podepsán byl, jenže nebyl ratifikován. Proč k tomu tehdy nedošlo? Je teď větší šance na její přijetí? Co se od té doby změnilo? V této pasáži P. J. Vinš obsáhle představuje a vysvětluje podstatu české ekumenické spolupráce, proč je tak výjimečná v Evropě a možná na celém světě a zda v tom náhodou nějakou roli nehraje pověstný český ateismus – v nějž však náš host nevěří. Češi prý věří intenzivně, ale v cosi jiného, bohužel třeba v ezoteriku.

Tím se debata přesouvá k dalšímu bodu: zda opravdu platí, že evropská mládež i v křesťanských baštách, jakými jsou třeba Německo nebo Polsko skutečně ztrácí vztah k Bohu a křesťanské morálce, jak se v poslední době zhusta ozývá. Zbohatli jsme tak, že už Boha nepotřebujeme? Anebo, jak se domnívá P. J. Vinš, je potřeba ptát se jinak, totiž zda církev ještě svede být dostatečně přitažlivá pro mladé lidi a hovořit jejich jazykem? Vnímáme, že svět vyvíjí a že žijeme v prostředí plurality identit a hodnot? Jinými slovy: máme více identit než jednu, jak to bylo obvyklé dříve, a prozatím nám dělá potíže se s tím vyrovnat.

V závěru Lukáš sourozence i hosta překvapí otázkou, která slovanská země jako jediná slaví jako státní svátek Den reformace, přestože dnes žádná slovanská země není primárně protestantská. Aneb konečně podcast, který dokáže překvapovat a vzdělávat své moderátory i hosty.