Po pádu komunismu si většina z nás představovala, že svoboda nám přinese především prosperitu. Tato část veřejnosti dodnes pociťuje z liberální demokracie zklamání a důsledky této deziluze se projevují v poslední době v podpoře antisystémových stran. Nutno ovšem dodat, že někteří politici tuto iluzi podporovali. V prosinci 1989 si kapitalismus přála jen 3% populace. Většina společnosti chtěla „třetí cestu“, tedy něco mezi socialismem a kapitalismem. Musel přijít Václav Klaus, aby nás „osvítil“ a nadchnul pro budování ryzího kapitalismu. Z tohoto pohledu ho lze označit za opravdového revolucionáře. Podle známé teorie má každá revoluce tři fáze: umírněnou, radikální (jakobínskou) a konsolidační (thermidorskou). Na první pohled sice může působit jako paradox označovat Václava Klause za radikála a jakobína, ale v kontextu téhle třífázovosti revolucí to dává smysl. Přišel s jasně definovaným programem, opíral se o ikonické postavy jako byla Margaret Thatcherová či Ronald Reagan a doslova vyzařoval neochvějnou jistotu ve svoji vizi, která měla znamenat spásu pro celou společnost. Ačkoli se neoliberální vidění světa jeví jako opak marxisticko-leninského vidění světa, oba mají hodně společného. Je to jednak přesvědčení o rozhodujícím významu ekonomické základny, potom technokratický styl vládnutí opírající se o několik základních dogmat, a nakonec utopický ideál, ke kterému směřujeme. Připomeňme, že počátkem 90. let byla liberální demokracie pokládána za vrchol - dokonce za „konec“ - dějin. Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz X: http://twitter.com/echo24cz Facebook: http://twitter.com/echo24cz