Často čtu, že žijeme na počátku posthumánní, postlidské doby. Termín „humanitní vědy“ má tu lidskost už v názvu. Znamená to, že se nutně stanou naprosto irelevantními? Anebo naopak pomohou zaručit, že specificky lidský způsob vztahování se ke světu, ptaní se, vnímání přežije? O humanitních vědách se poslední dobou hodně mluví. Nebývají to ale slova, jež by humanitní vědci poslouchali s radostí. Mezi mladými lidmi podle různých měření klesá schopnost porozumět psanému textu a s tím i zájem a vůbec schopnost vnímat literaturu, jíž se některé humanitní obory zabývají. I na vysokých školách „řádí“ umělá inteligence, která může nabourat dosavadní způsob výuky. Pro některé komentátory, část veřejnosti a mnohé politiky se humanitní obory navíc staly symbolem všeho, co je na současném vzdělávání špatně. Jsou prý nepraktické, odtržené od reality života, pěstuje se na nich „soft“ věda a ideologická indoktrinace. Mladí lidé tam – jak se zdůrazňuje – „za naše peníze“ studují obory, jež společnosti nepřinášejí velký užitek a ještě ji podvracejí. O momentálním stavu i budoucnosti vysokoškolského humanitního vzdělávání debatuje redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl s politologem z Filozofické fakulty UK Pavlem Baršou, psycholingvistkou rovněž z FF UK Kateřinou Chládkovou, filozofem Jakubem Jinkem z Katolické teologické fakulty UK a anglistou Ladislavem Nagyem z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.