Vykročit z komfortní zóny je jedno z těch nejotravnějších klišé – ne proto, že by na tom něco nebylo, ale proto, že na tom dost je. Opakováním se fráze vyprazdňuje a my můžeme spolu s tím ztrácet smysl pro něco, co je podstatné. O tom, že se musíme obnovovat uprostřed života, hovořila v klasické podobě Hannah Arendtová. Proti Heideggerově důrazu na smrtelnost formulovala pojem natality, vyzdvihla tedy existenciální smysl zrození: to, že s každým člověkem do světa náhle vstupuje jedinečná perspektiva, která zcela mění situaci, přinejmenším rodičů. Ale nejde jen o fyzický porod. Schopnost iniciativy, tedy schopnost být začátečníkem a dělat nečekané diference, které vyvádějí z míry, si máme uchovat napříč životem: Člověk nepřestává být začátečníkem, dokonce se jím má znovu a znovu stávat. V novém podcastu se autorka nezabývá jen klasickým pojetím zrodu a novosti v knize Vita activa od Hanny Arendtové, rovněž připomíná v Česku málo neznámou polskou filozofku Jolantu Brach-Czainu. Ta ve své knize Škvíry existence, jež v Polsku dosáhla kultovního statusu, poznamenává: „Existenciální filozofie požaduje sepětí nikoli se smrtí, ale s rozením.“ Podobně jako Arendtová tedy zdůrazňuje, že zrození je událost, jejíž význam nekončí s fyzickým porodem. Poslední část je věnována německému sociálnímu psychologu Haraldu Welzerovi. I ten se v nedávné knize Nekrolog na sebe sama táže po tom, jak zlomit sklon uzavírat se do svého hlediska. Nejčastější důvod pro setrvávání v jednom nastavení není podle sociálního psychologa lenost, ale víra. Šli-li jsme po nějaké cestě dost dlouho, leccos jsme obětovali a budeme se proto bránit přiznání, že nebyla dobrá, anebo třeba i byla, ale možná stačilo. Proto jej zajímá okamžik zaražení se, zaváhání, zastavení. S Hannou Arendtovou sdílí to, že schopnost iniciativy studuje rovněž na pozadí totalitních režimů. Český čtenář jej může znát jako autora knihy Můj děda nebyl nácek.