Hegelova Fenomenologie ducha bývá označována za antibibli. Autor v ní tradiční, často theologicky ukotvené pojmy, převádí na pojmy filosofické, sekulární. Ve velkém finále knihy, které nese název „absolutní vědění“, se říká, že člověk, nikoli Bůh, má klíč od skutečnosti. Autor tím podává svědectví o počínající moderně, anebo ji svým spisem dokonce ustavuje. Dosud si člověk prý myslel, že čelí neměnné, případně Bohem stvořené skutečnosti, zato nyní poznává, že on sám myšlením skutečnost vytváří. Antigona si myslela, že podléhá věčným božským zákonům, my víme, že věčné jsou ty zákony, kterým lidé propůjčili status věčnosti. Nepodléháme věčným zákonům, ale těm, které schvaluje parlament.

Tereza Matějčková se v novém dílu podcastu věnuje nejslavnější pasáži z Fenomenologie ducha, tzv. boji sebevědomí na život a na smrt. Jedná se v pravém smyslu slova o klasickou pasáž, tedy o text, který nikdy nepřestává říkat, co má říct. Hegel zde osvětluje, že člověk potřebuje uznání druhého, má-li moci existovat jako osoba. Ale rovněž ukazuje, jak stěžejní je schopnost obětovat sebe sama a riskovat. Ilustruje tím princip, dle kterého ten, kdo se bojí o pověst, žádnou nemá. Schopnost vsadit vše na jednu kartu, zajišťuje jednomu sebevědomí panské postavení, druhé sebevědomí se stává rabem. Následuje však zvrat. Je to nakonec otrok, který z bojů vychází vítězně. Naučil se totiž pracovat, osvojit si „moc bezmocných“.

Hegel tím říká, že podrobení mají navrch nad pány. Nestačí jim totiž uvažovat za sebe sama, vždy musí reflektovat i pánovu pozici. Tím se „otroci“ rozhýbávají, stávají se myšlenkově bohatšími, a – v Hegelově idealistické koncepci – rovněž mocnějšími. Tento vhled vstoupil do úvah mnohých marxistů, ale rovněž třeba do díla Frantze Fanona a jeho tematizace vztahu kolonizovaného a kolonizátora nebo do úvah Simone de Beauvoir o vztahu muže a ženy. I dnes je tato myšlenka vlivná, třeba v díle současného myslitele Axela Honnetha.