Věčná česká otázka po smyslu českých dějin se ve 20. století transformovala do pocitu české jedinečnosti a výjimečnosti. Minimálně dvakrát – tedy v roce 1968 a v roce 1989 - jsme byli přesvědčeni, že se na nás dívá celý svět a že jsme všem ukázali,jak se to má dělat.

S největším entusiasmem artikuloval tuto myšlenku koncem roku 1968 Milan Kundera, podle kterého bylo prvních šest dní, kdy k nám vjeli sovětské tanky, „nejkrásnější týden jeho života, kdy český národ náhle spatřil svou velikost“. Svůj těžký úděl země uprostřed střední Evropy jsme podle Kundery zvládli na jedničku. Nejdříve jsme okouzlili všechny jedinečným projektem spojení socialismu s demokracií, pak jsme s hrdostí a rozvahou unesli porážku od silnějšího protivníka. Celý svět obdivuje, jak neseme svůj úděl, i když jsou všichni proti nám.

Tuto Kunderou sebelítostivou pýchu rozmetal Václav Havel, který se vysmál Kunderově představě o světové výjimečnosti. Připomněl, že jsme usilovali jen o to, co je v civilizovaném světě dávno normální. Havlovi, který odmítal takto formulovaný „český úděl“ jako fatalismus, daly další události bohužel zapravdu.

Podobné iluze o naší výjimečnosti zachvátily český národ v roce 1989. Chvilkový zájem západního světa o naši „sametovou revoluci“, dal vzniknout legendě o jedinečnosti našeho nenásilného a spořádaného přechodu z komunistického režimu do demokracie. Brzy jsme se ovšem stali jen jednou z mnoha transformujících se zemí s každodenními problémy, jaké takový proces přináší.

Globalizace posléze změnila podmínky, ve kterých píšeme o našich dějinách. Otázka: „jaký je smysl českých dějin?“ zní už poněkud staromódně. Spíš bychom se měli ptát: „jak české dějiny zapadají do evropských a globálních dějin?“ Čili posunout výklad naší minulosti od národního příběhu k propojeným dějinám.