Postmoderna bývá zaměňována s neomarxismem, absolutním relativismem, platí za synonymum pro slabost západu. Přitom může být právě naopak nahlížena jako tresť toho, proč může být západ intelektuálně mocný. Máme-li porozumět tomu, co je postmoderna, je nevyhnutelné položit si otázku, co je moderna. Postmoderna je jednou z jejích tváří.

Možná nedostižnou definici moderny nabídl Max Weber v knize Protestantská etika a duch kapitalismu. Když vám přidá šéf, a vy proto začnete pracovat méně, jste předmoderní – a v nějakém smyslu postupujete logicky. Za kratší dobu a méně úsilí vás čeká stejný zisk. Moderní člověk při navýšení platu začne pracovat více. Šéf pobídkou stimuloval touhu růst – a moderna je přesně toto: představovat si, kam až lze dojít. Moderna je závislost na růstu, tréninku, sebepřekračování.

Zatímco moderní člověk se touží někam dostat – a má cíl, třeba svobodu pro všechny –, ten postmoderní ví, že velkoformátové příběhy nejsou nevinné a jejich rubem bývají fragmentární epizody těch, kteří z nich vypadli. Postmoderní člověk se proto zdráhá vyprávět, ale je ještě dost moderní na to, že žije z překračování a věří v trénink. Jenže kam kráčí, když přišel o úběžník? Nešlape na místě?

Ne tak docela. Sice ví, že se o moc dál, než kde zrovna je, nedostane, leč to neznamená, že padly všechny mety. Že neexistuje absolutní spravedlnost, neznamená, že neexistuje její lokální verze. Člověk možná nepřijde s ničím převratným, ale stále ještě může převracet systém. Takto lze ostatně definovat ten výjimečný a zřídkakdy uplatňovaný akt myšlení. Myslet znamená jít skrze danost proti danosti. Myslet jinými slovy znamená být si vlastním kritikem. Znamená to vědět, že člověk sice nemůže jinak než být dědicem, ale může to dědictví nově definovat. Ostatně jeden z těch, kteří formulovali, co je postmoderna, Jean-François Lyotard říká: „Mluvit znamená bojovat.“ Říká-li člověk skutečně něco, nezřídka kdy to znamená, že jde jazykem proti jazyku.

Autorka podcastu Tereza Matějčková má zato, že postmoderní doba je pryč: kritiky si vážíme málokdy. Buď zvětrala do všudypřítomného feedbacku, anebo ji máme rovnou za nepřátelskou. Pro skeptiky jsme vymysleli slovo „popírači“. Postmoderní ironie dnes navíc vyznívá jako cynismus a do popředí se vrací pathos identity i agresivity. Souvisí to s nadužívanými obrazy zkaženého západu i fašismu. Vhled, který postmoderna ztělesňovala, je důležitý pro svobodu i myšlení: Konsensus je stejně neplodný jako lecjaký spor; avšak jedno zůstává co do své plodnosti nepřekonané: umění sporu.

Kapitoly

I. Ironie i teror obskurního psaní [úvod až 12:45]

II. Co je moderna? Navýšení energie [12:45 až 34:00]

III. Postmoderna: Dovyprávěno [34:00 až 57:52]

IV. Konec ironie i vyprávění? [57:52 až konec]

Bibliografie

Václav Bělohradský, Čas pléthokracie. Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně, Praha 2021.

Norbert Bolz, Der alte weiße Mann, München: Langen-Müller, 2023.

Wolf Lepenies, „Zu sprechen bedeutet zu kämpfen“, Die Welt, https://www.welt.de/kultur/literarischewelt/plus252888378/Jean-Francois-Lyotard-Zu-sprechen-bedeutet-zu-kaempfen.html?icid=search.product.onsitesearch

Jean-François Lyotard, O postmodernismu, přel. Jiří Pechar, Praha: Filosofia, 1993.

Jean-François Lyotard, Putování, přel. Miroslav Petříček, Praha: Herrmann a synové, 2001.

Peter Sloterdijk, Die schrecklichen Kinder der Neuzeit, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2014.

Peter Sloterdijk, Was geschah im 20. Jahrhundert?, Frankfurt am Main: Suhkramp, 2017.

Kathleen Stocková, „Kéž ta fikce konečně splaskne“, in: Tereza Matějčková, Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, Praha: Echo Media, 2023, str. 154–167.

Slavoj Žižek, Nepolapitelný subjekt. Chybějící střed politické ontologie, přel. Michael Hauser, Chomutov: Luboš Marek, 2012.

Slavoj Žižek, Too Late to Awaken. What Lies Ahead when There Is No Future, London: Allen Lane, 2023.