Poslední německý císař Vilém II. zdědil systém, na jehož řízení nestačil. Jeho pobyt na trůně se tak dá označit jako modelový případ politického selhání. Formálně disponoval značnou mocí, neměl ovšem žádnou sebereflexi, nebyl schopnost unést odpovědnost spojenou s postavením panovníka a místo promyšlené politiky dával přednost symbolickým gestům.Čechy byl po většinu 20. století Vilém II. vnímán optikou našeho národního vymezování se vůči germánskému vlivu. Byl pro nás tedy protipólem demokratických hodnot, na kterých stálo Československo. Je třeba si uvědomit, že naše národní identita vznikala v přímé konkurenci s německou kulturou a proti německé dominanci. Němci převažovali v administrativě, armádě, vědě, průmyslu. Z toho pramení náš pocit kulturní méněcennosti, přecitlivělost na jazyk a národní symboly a zejména naše morální sebe-idealizace, tedy představa, že jsme humanisté, kdežto Němcům jde jen o moc.Česká animozita vůči Němcům ale samozřejmě nebyla a není iracionální. Německý prostor - tedy Svatá říše, Rakousko, Prusko a pak Německo - byl demograficky, hospodářsky, technologicky, politicky a vojensky silnější a dominantnější. A české země až na výjimky – jako za doby Karla IV. –představovaly jejich periferii. Čili kolektivní psychologii můžeme dobře rozumět jako reakci slabšího aktéra na silnějšího souseda.Tato situace do určité míry dnes přetrvává. Německo ovšem v současné době nepotřebuje „asimilovat“ sousedy, protože jeho vliv funguje měkčími nástroji. Česká republika je třeba silně závislá na německém trhu. Ovšem bojovat za národní suverenitu je pro nás sebevražedné. Češi i Němci jsou součástí většího celku, takže bychom se spíše měli soustředit na utváření koalic uvnitř EU. Ale to našim vládám nikdy moc nešlo.