Štěstí, lépe řečeno honba za ním, je opiem dneška. Takto hovoří současná izraelská myslitelka Eva Illouzová. V knize Diktát štěstí sepsané spolu se španělským psychologem Edgarem Cabanasem si všímá, kterak jsme ze štěstí učinili produkt: existují aplikace, které nám hlídají hladinu štěstí, koučové, psychoterapeuti i doplňky stravy stimulující serotonin. Vše podle Illouzové stojí na představě, že být šťastný je naší zodpovědností i povinností. Výrazná je rovněž častá teze, že člověk se musí nejprve postarat o to, aby byl spokojený sám se sebou, teprve poté bude mít dobré vztahy a dařit se mu bude i v práci. Izraelská myslitelka správně poznamenává, že tento plán vyznívá spíše jako recept na neštěstí. Proměňujeme se v happychondry. Často nám nic nechybí, ale tím spíše zkoumáme to, jestli nám něco ale opravdu nechybí. Nutkavé sebepřežvykování přitom otevírá další a další zdroje zoufalství. Ostatně antičtí myslitelé, třeba Epikúros, věděli, že štěstí nedocilujeme naplňováním tužeb, ale jejich odstraňováním. Zaměřit se navíc na štěstí přímo je nejjistější cesta, jak se s ním minout. Stejně jako v případě radosti, nápadu či lásky platí, že o to nejcennější je třeba se starat, ale člověk si je nevynutí. Autorka podcastu Tereza Matějčková však ukazuje, že v jednom bodě je teze Evy Illouzové pochybná. Samozřejmě se požadavek na štěstí, kterého máme dosáhnout dříve, než se vrhneme do vztahů či práce, jeví jako absurdní a mylný. A v jistém smyslu takový i jeho. Ale na jednu věc bychom zapomenout neměli. Štěstí nás činí velkorysými, pokornými i skromnými. Ve svébytné úvaze to ilustruje teoložka Dorothee Sölleová na Ježíšovi. Ten je prý nejšťastnějším člověkem, který kdy žil. Jak to? Šťastní lidé mají fantazii a v Ježíšově případě se projevila jako schopnost myslet v tomto světě proti němu, a tím hledat nové možnosti. Že nás štěstí činí velkorysými, pak souvisí s ochotou nešetřit se a nepřeceňovat své strázně – a tohle je cesta štěstí. Zformulujeme-li na základě myšlenek Dorothey Sölleové obecnou tezi, lze říct, že je-li člověk šťastný, nečeká od kohokoli kompenzaci, nepřetěžuje vztahy nepřiměřenými nároky, nechce více než může dostat. Banálně řečeno, nepotřebuje odjet na dovolenou, protože nežádá kompenzaci za svůj život. Štěstí je původem velkorysosti a velkorysost zas původem štěstí. Naopak neštěstí nás může činit náročnými a nezdrženlivými. Nakonec jsme tedy znovu u Ježíše: „Tomu, kdo má, totiž bude dáno a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.“ Kapitola I. Happify, muška jenom zlatá a happychondři [začátek až 13:50] II. Antické paradoxy štěstí [13:50–30:10] III. Ježíš: „nejšťastnější člověk, který kdy žil“ [30:10–44:50] IV. Sisyfos, Camusův stud a Kertészova otázka, zda může být člověk šťastný i v koncentráku [44:50–1:02:20] V. Nešťastní happychodři a diktát štěstí [1:02:20 až závěr] Bibliografie Albert Camus, Mýtus o Sisyfovi, přel. Dagmar Steinová, Praha: Svoboda,1995. André-Jean Festugière, Epikúros a jeho bohové, přel. Radislav Hošek, Praha: OIKOYMENH, 1996. Eva Illouz – Edgar Cabanas, Das Glücksdiktat, Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 2019. Imre Kertész, Člověk bez osudu, přel. Kateřina Pošová, Praha: Academia, 1993. Emilio Lledó, Elogio de la infelicidad, Madrid: Cuatro, 2005. Celou epizodu sledujte na www.forendors.cz/pravdaneexistujetm nebo na echo24.cz