Do kin vstoupila černohorská komedie Spolu navěky, která na příběhu nevydařené svatby pojednává o tom, jaké je postavení žen v balkánské společnosti, či o tom, že muži jsou křehčí a zranitelnější než jejich přehlížené protějšky. Na plakátech film doprovází slogan „Toto není Kusturica, toto je pravý Balkán“. Distributoři se zjevně chtěli vymezit vůči tvůrci, s kterým si u nás kdekdo pojí, jak Balkán vypadá a jak se tam žije. Ale vypadá opravdu tak? Shodou okolností jmenovaný klasik srbského a světového filmu právě oslavil své sedmdesátiny. A oslavil je, jak se dalo čekat, nepřehlédnutelně: v Bělehradě na ruské ambasádě. Co si počít se slavnými umělci, kteří byli proti komunismu a nyní se vehementně vymezují proti Západu a chtějí cosi jiného? A co vlastně? Nejen na takové otázky se pokusí odpovědět čtyřiadvacátá epizoda podcastu Hej, Slované, který vytvářejí bratři Jakub a Lukáš Novosadovi.

Komedie Spolu navěky jako by navazovala na spojení „česká nová vlna“ i „pražská filmová škola“ – napsal a natočil jej totiž černohorský režisér Ivan Marinović, který stejně jako kdysi řada dnes slavných jugoslávských režisérů studoval na pražské FAMU a zároveň se inspiroval filmy Miloše Formana a Ivana Passera a v těch svých se snaží o podobné hořkoveselé vykreslení mezilidských vztahů. Jeho nejnovější počin, na jehož vzniku se podíleli i čeští producenti, ostatně na vyprávění o jedné spíše nepovedené svatbě na jadranském pobřeží zobrazuje, jak jsou organizovány vztahy na současném černohorském venkově. Ženy zde sice mají své sny, ale musejí se podřídit diktátu tradic a očekávání velkých rodin, což může znamenat vyhlídku na nudný život s dětmi a věčně přiopilým manželem bez příslibu jakékoli změny. A muži zase nerozumějí, co by ženy od nich chtěly, když se k nim chovají slušně, milují je, nebijí, jen si pravidelně vypijí, pohovoří s přáteli a občas vystřelí z pistole nebo hodí dynamitem. A všichni spolu se přetvařují, že právě takhle je to v pořádku.

Tento intimní film skutečně tvoří jakýsi protipól energičnosti, chaosu, velkoleposti a nespoutanosti, jež byly typické pro vrcholné filmy Emira Kusturici v devadesátých letech, kdy s nimi režisér vyhrával festivaly v Cannes, v Benátkách nebo v Berlíně: Arizona Dream, Underground, Černá kočka, bílý kocour či Život je zázrak byly pro jednu diváckou generaci zjevení. Dnes se tento styl, evokující tvorbu Juraje Jakubiska, zdá vyčerpaný. Někdejší energie jako by se vypařila. Kusturica už dekádu nic nenatočil, zato sbírá ocenění po (slovanském) světě: v roce 2019 obdržel medaili Za zásluhy od Miloše Zemana, už v roce 2016 Řád přátelství od Vladimira Putina (nejvyšší ruské státní vyznamenání, které může získat cizinec). Režijní kariéru by Kusturica chtěl završit dramatizací tří ruských klasických románů, ostatně už byl o peníze žádat u ruské hlavy státu. Asi je dostane.

A jak by ne, když souhlasil s anexí Krymu, když veřejně souhlasí s ruskou invazí na Ukrajinu a říká, že Putin svou politikou nastoluje nový a spravedlivější světový řád a zachraňuje Slovany před vymřením. Kusturica viní Západ za rozpoutání války v Jugoslávii, před lety konvertoval od islámu k pravoslaví, postavil si svou vlastní vesnici, moderní imitaci staré srbské dědiny, a příliš se neohlíží na to, že ani značná část domácího publika mu dávno není nakloněna a jeho tvorbu vnímá jako prozápadní kýč. V Česku řešíme vlastně obdobné potíže s vlastním klasikem, s Jaromírem Nohavicou, jenž také odmítá vysvětlovat své postoje, ale zato zmnožuje otázky, jež za jeho veřejným vystupováním v posledních letech vyvstávají. Ani on neváhá být v rozepři s nemalou částí publika, kterou zklamal. Ale je to všechno tak černobílé, jak se zdá?

Aneb konečně podcast, který klade otázky, na něž odpovídá dalšími.