Hospodin je dobrý k tomu, kdo na něho očekává, k člověku, jenž ho hledá. V den svého soužení jsem hledal Panovníka, v noci jsem k němu vztaho-val ruku a neoblevoval jsem, má duše se nenechala utěšit. Pláč 3,25; Žalm 77,3 Vězeň stojí před vězeňským pastorem. Má v ruce dopis a říká: „Pane faráři, chtěl jsem vás dnes ještě naposledy vidět.“ „Co se děje? Snad nejste nemocen?“ „Už osm let mohu nebe vidět jen těmito mřížemi. Až dosud jsem to ještě snášel. Byl jeden člověk, který na mne myslel a čekal na mne. – Tady je poslední dopis. Moje žena mne opustila. Teď už můj život nemá smysl.“ Pastor znal toho muže. Nebyl z těch, kteří mluví o sebevraždě, aby si vydobyli nějakou výhodu. Opatrně odvětil: „Je mi to skutečně líto, když slyším, že jste se vzdal. Ale myslete na to: Bůh se vás nevzdává. Hledá vás. Čeká na vás. A já věřím, že nyní je čas, abyste se k Němu obrátil. Budu se za vás modlit. Ale mám k vám jednu prosbu: Čtěte to evangelium, které vám dávám.“ O dva dny později, v neděli ráno, byl ten muž ve vězeňské kapli, kde farář mluvil o víře v Ježíše Krista. Tvář vězně zářila. V osamění cely se s ním v jeho zoufalství setkal Bůh. A dal mu více než svobodu, po které toužil. Dal mu spasení jeho duše. „I kdyby mě opustili můj otec a má matka, Hospodin mě k sobě přivine.“ (Žalm 27,10)