Ve všem vzdávejte díky, neboť toto je pro vás Boží vůle v Kristu Ježíši.

1. Tesalonickým 5,18

Velmi ustaraná žena šla ke svému pastorovi, aby mu vylila své srdce. Ten měl právě něco nutného k vyřízení a prosil ji, aby chvilku počkala. Seděla tu zcela ponořená do svého trápení. Po chvíli se začala rozhlížet po místnosti. Tu k ní ze zdi, kde visel verš, zářilo velkými písmeny: „Zkus to s děkováním!“ S nevolí se odvrátila. Děkovat? Za copak asi děkovat? Ona, se vším svým trápením! Vždyť sem přišla, aby se nechala potěšit. Ale ta slova ji už neopustila a nějaký vnitřní hlas se stále znovu ptal: „Skutečně nemáš nic, za co bys děkovala?“

A nyní si vzpomněla na dřívější časy. Ano, tehdy se učila za všechny věci denního života děkovat. Kdy vlastně poděkovala Bohu za spasení v Pánu Ježíši a za Jeho lásku? A co vše ostatní? – Náhle se zcela ztišila. Nyní věděla, co má dělat. Když chtěl pastor po nějaké chvíli návštěvnici pozvat k sobě, byla místnost prázdná.

„I kdyby fíkovník nerozkvetl a na révě nebyla úroda, selhal výnos olivy a pole nevydala potravu, z ohrady zmizel brav a ve stájích nebyl skot, já se budu radovat v Hospodinu, budu jásat v Bohu, který mě zachraňuje. Panovník Hospodin je má síla, činí mé nohy podobné laním, dává mi kráčet po návrších.“

(Abakuk 3,17-19)