Na podzim roku 1994 se začínal více projevovat nesoulad mezi představami Německa a Francie o rychlosti a podobě rozšiřování EU na východ. Německo mělo zřejmý zájem na vstupu postkomunistických zemí do unie, ale zdráhalo se v Evropě cokoli diktovat. Z Francie sice zaznívalo, že Paříž si jednoznačně přeje vstup Česka do EU, rozšíření ale nesmí paralyzovat její nezbytnou vnitřní přeměnu. Realismu se tak Češi dočkali z Londýna: rozšíření o chudší příbuzné si vlastně přeje málokdo, příjemci dotací se obávají o peníze, rozšíření je ve světle všech vnitřních problémů EU marginálie a ať nikdo nepočítá s tím, že do unie vstoupí nějaká země dřív než geopoliticky důležité Polsko.