Je pozoruhodné, jaké emoce vyvolával v Evropě dnes již zapomenutý „pakt stability“ prosazovaný v první polovině 90. let zejména Francií jako nástroj jakéhosi mírového uspořádání na kontinentu, který česká strana vnímala jako nástroj ochlazování našich ambicí vstoupit do Evropské unie a do NATO a vysouvání ČR do společnosti východních zemí včetně Ruska. Mezi politickými a úřednickými špičkami EU kvasily v té době nejrůznější představy a nápady, jak kontinent po pádu sovětské říše uspořádat – Josef Kreuter popisuje, jak českým politikům vysvětloval, že nesmíme přistoupit na žádnou formu volnějšího či těsnějšího přidružení k EU a musíme trvat na plnohodnotném členství jako jediné alternativě. Držet takový postoj bylo o to těžší, že v roce 1994 unie teprve dokončila jednání o přijetí Rakouska, Finska a Švédska a vlády, zejména v jižní Evropě, nebyly vůbec naladěny na start dalších přístupových rozhovorů.