Cena naší supervelmoci činí 30 dolarů. Třicet dolarů za barel ropy. Ropa klesla na třicet a všechno se zhroutilo.

Vláda neví, z čeho platit zaměstnance státního sektoru, regiony jsou odkázány na vlastní iniciativu – a můžeme jen poděkovat, že ještě nevzaly právo do vlastních rukou, poslancům spadla čelist a z úst vytekla slina a prezident se zmůže jen na jedno – tvrdit, že je všechno v pořádku, všechno je dobré, že se vše vyvíjí přesně tak, jak bylo plánováno.

Třicet dolarů – cena hry na Oživení Průmyslu, hry na Zvedání se z kolen, na Návrat Impéria, na Ruský svět a Geopolitiku.

Náhle se ukazuje, že se nic neoživilo, že nikdo nevstal z kolen, ruský svět nesahá ani do Čečny, kde na lidi štvou vlčáky a prohánějí je bez kalhot na běžeckém oválu (pozn. překl. – odkaz na ponížení rodinných příslušníků, jejichž příbuzní v zahraničí protestují proti režimu Kadyrova). Nezahrnuje ale ani Moskvu, kde je takové chování považováno za odpovídající duchu doby.

Ukazuje se, že kromě neúnosně drahé ropy tu nebylo vůbec nic. Nic než lehce vydělané peníze, které si stát horečně sypal do děravých kapes. Peníze nezasloužené, peníze získané bez potu, a pokud krví, tak troškou krve těch lidí, ze kterých ji u vrtů a ventilů vyždímali jiní lidé.

Jistě, stýskalo se nám po říši, toužili jsme po velikosti. Když už nás Západ nemohl milovat, chtěli jsme, aby se nás alespoň bál, tak jako dřív. Uvnitř vlastní země jsme zůstali bezmocnými a bezvýznamnými mravenci, ale nutně jsme se potřebovali pyšnit alespoň mraveništěm.

A znovu nás učili být na to mraveniště hrdí. Hrdí na velkolepé hemžení, jak se nespoutaně rozrůstá, jak bezuzdně rozrývá zem pod sebou a jak neúprosně se valí na okolní ekosystém. Který mravenec by se pro něco takového nenechal rozdrtit? Leda snad nějaký mravenec zcela postrádající vlastenecké cítění.

V televizi nám ukazovali vše: nejmodernější zbraně a bojeschopnou armádu, nastrojené dělníky v provozech prosperujících gigantických závodů, uhlazený Kavkaz, zářivé domky pro vojáky, hlavní město oděné do žuly, úctu světových státníků a shovívavý úsměv prezidenta, který z výšky ptačí perspektivy sleduje coby vůdce hejna jeřábů tu velkolepou nádheru.

Vůdcovi krajani se náramně hodili na vykonání jedné službičky: díky bilionu dolarů, které spadly z nebe, mohli předstírat, že se znovu zrodila supervelmoc. Metoda byla jednoduchá: kolonku “výdaje” desetkrát nadhodnotili. Lidem se dařilo, i když ne úplně všem. Každý od cara dostal kopějku – důchodci, milionáři, lékaři a dokonce i hipsteři v upnutých kalhotách.

Každý dostal něco málo z ropných peněz a pořádnou dávku ropného opojení. Někdo uvěřil, že to bude jako ve Svazu, jiný zase, že tu bude jako v Evropě.

Srovnávali jsme se ve všem s USA. Nestačilo nám být šlechtičnou (pozn. překl: odkaz na Pohádku o rybářovi a rybce) , my se chtěli stát druhým pilířem moci a velikosti na zemi a to okamžitě! Slyšíte?! O-kam-ži-tě!

No, a teď je barel ropy za třicet dolarů. V tento okamžik je naprosto jasné, kým jsme celou dobu byli. Banánovou republikou. Regionálním hráčem, který náhodou zbohatl díky přírodním zdrojům. Místním vládcem, který se vzmohl.

Neměli jsme se srovnávat s Obamou, ale s dalšími nám podobnými ropou nasáklými „váženými lidmi“. Se Saúdskou Arábií, která vydává miliardy na wahhábismus, s Venezuelou a jejím celosvětovým bolivarismem, s Kazachstánem a jeho jedinečnou cestou. Přesně tam patří Rusko se svým ruským světem a obnovením impéria. Gatě dolů a šup na běžecký ovál. Přešlapovat na místě, zatímco civilizace mizí za obzorem.