Vojtěch Jandečka se narodil 3. října 1914 v Neurazech u Nepomuku.  Vyrůstal v rodině malorolníka a stejně jako rodiče byl po celý život praktikujícím křesťanem. Poté, co v roce 1936 odešel do Prahy studovat práva, byl činný v katolických studentských organizacích a po německé okupaci se zapojil do protinacistického odboje.

Po smrti Jana Opletala pracoval na přípravách jeho pohřbu, který se díky účasti tisíců studentů stal manifestací odporu proti hitlerovské okupaci. Odplatou nacistů byly ruzyňské popravy, zavření vysokých škol a internace stovek mladých lidí v koncentračním táboře Sachsenhausen. 

Z koncentračního tábora byl Jandečka propuštěn v roce 1942.

Ve dnech českého národního povstání v květnu 1945 organizoval bojové  skupiny studentů nejen v Praze, ale i v jiných městech. Po osvobození působil při zakládání organizace studentů vězněných po 17. listopadu  1939. Tato angažovaná skupina se jasně postavila za myšlenky prvorepublikové demokracie. Vojtěch Jandečka byl činný i v  československé straně lidové.

Po únoru 1948 došlo ke změnám nejen v ústředí čs. strany lidové, ale  vyměněno bylo i vedení organizace studentů perzekvovaných nacisty. I  když Vojtěch Jandečka musel odejít jako první, ve svých politických  aktivitách neustával. Na podzim osmačtyřicátého roku svolal ke svému  příteli, salesiánskému faráři, na faru do Vinoře u Prahy tajnou schůzku.  Doktorka Milada Horáková na ni přizvala další demokraticky smýšlející  osobnosti z nekomunistických stran.

Podle Jandečkova vyprávění nešlo o přípravu spiknutí, ale o přátelskou  besedu a výměnu názorů. Akce však nezůstala utajena a Jandečka byl v lednu 1949 obviněn, že inicioval vznik ústředí protikomunistického  odboje. O několik měsíců později byl pro údajnou velezradu odsouzen na dvacet let odnětí svobody.

Po vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti a v Praze byl vězněn na Borech a  v jáchymovských táborech. Tam onemocněl tuberkulózou páteře a v kritickém stavu byl převezen na Mírov, kde se nacházelo zvláštní  nemocniční oddělení. Vězeňská anabáze Vojtěcha Jandečky však  pokračovala. Následovala Ilava a Leopoldov.

Po podmínečném propuštění na amnestii v květnu 1960 se Vojtěch Jandečka  vrátil domů. Jen s velkými obtížemi našel místo ve skladu Družstva klempířů. Krátce nato byl však spolu s dalšími jedinci znovu zatčen pro  údajnou přípravu obnovy křesťansko-demokratické strany. Městským soudem v  Praze byla jeho činnost kvalifikována jako „podvracení republiky“ a dr.  Jandečka byl odsouzen k dalším čtyřem letům odnětí svobody a dokončení  trestu prvního. Vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu mu byl na žádost  rodiny koncem roku 1964 zbytek trestu prominut. Do té doby Vojtěch  Jandečka strávil v nacistických a komunistických žalářích 18 let.

Během pražského jara doktor Jandečka navštěvoval vysoké školy a vedl  kampaň za rehabilitaci studentů vyloučených z politických důvodů. Ač těžce nemocen, nedbal rad přátel, aby šel do důchodu, a ani po roce 1969  nepřerušil politickou práci. Stále se scházel s pamětníky z koncentračního tábora a psal směrnice, jak pracovat v ilegalitě. Věděl,  že pádu komunistického režimu se sice nedožije, ale stále se tomu snažil napomáhat.

Polistopadové soudní rehabilitace se pamětník nedočkal. Zemřel uprostřed  práce 28. července 1973 v nemocnici Na Františku. Za svou aktivitu a účast v národním odboji obdržel vysoké vyznamenání od prezidenta Edvarda  Beneše. V roce 1994 Vojtěchu Jandečkovi udělil Český svaz bojovníků za  svobodu vyznamenání Za věrnost in memoriam.

Autor: Petr Slinták

Spolupráce: historik Michal Pehr a zvukový mistr Josef Kačírek