Ukázka z knihy Předěly staletí, kapitola Čas hvězd a mandragor, autor kapitoly Vít Vlnas.

„Devětadvacet let žil Rudolf druhý v Praze, devětadvacet let žila Praha kolem Rudolfa druhého,“ konstatuje historik a spisovatel Miloš V. Kratochvíl v knize, jejíž poetické jméno jsme si vypůjčili do názvu tohoto článku. „Přes relativní krátkost takového úseku věčnosti lze se ptát, jak dalece a čím se císař a jeho sídelní město navzájem poznamenali? Co si navzájem dali? Žili spolu, či vedle sebe?“

Mnoho autorů se již pokusilo na tuto otázku odpovědět, aniž by se tím snad rudolfinské téma pro historickou vědu či pro dějiny umění vyčerpalo. Ba ani velké výstavy pozdně manýristického umění z pražského dvorského okruhu (zatím poslední, uspořádaná v Praze roku 1997, je dosud v živé paměti) neřekly k problému poslední slovo. Co znovu a znovu přitahuje člověka z přelomu tisíciletí k pozůstatkům dávno vyvanulé intelektuální atmosféry z času kolem roku 1600? Domněle vzdálené projevy manýristické kultury se probouzejí ke svému druhému životu právě pod vlivem zkušeností i úzkostí moderního člověka, jenž hledá v těchto složitě strukturovaných dílech zrcadlo vlastní duše. Nikoliv státnické dílo podivínského císaře, nýbrž mýtus epochy, jež nese jeho jméno, činí Rudolfa druhého nesmrtelným.