„Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, nesmírně se rozhněval a dal v Betlémě a v celém okolí povraždit všechny chlapce mladší dvou let, podle času, na který se vyptal mudrců.“ Matoušovo evangelium 2:16

Herodes pozabíjel svoje děti. Byl ochoten obětovat pro svou velikost vlastní krev. Svou manželku ze židovského královského rodu zabil taky. Pro jistotu zabil všechny. To proto, že byl veliký, jak se mu říkalo, ale také nesmírně krutý. Nikdo mu nesměl stát v cestě.

Jak se taková krutost dá ospravedlnit? Nijak! Dá se jen pochopit, že člověk vyrůstá v prostředí, které formuje jeho postoje. Také se to dá vysvětlit tím, že postupně může propadat do strachu, až posléze už nemá žádné zábrany. Nevidí nic, co by mělo takovou cenu, aby to nemohl postrádat.

Nakonec se pokusil zbavit i Ježíše a preventivně pozabíjel kluky v Betlémě a okolí. Zbytečně. Zabil tím jen sám sebe. Byly to zřejmě už jen poslední záchvěvy stařeckého pomatení. Quo vadis, lidská duše?

Předchozí faraónové pro jistotu obětovali židovské kluky v Egyptě. Pohanští obyvatelé země zaslíbené před příchodem Izraelců vraždili svoje novorozeňátka a jejich mrtvolky dávali pod prahy svých domů. Pro jistotu. Dnešní herodové střílejí rakety na porodnice a kastrují ukrajinské mužské zajatce a rukojmí. Co dělají se ženskými, o tom radši pomlčet. A nejen oni a nejen tam. Herodovská nemoc se rozlézá jako mor všude, kde zbude jen špína sobectví, sebestřednosti a představ o vlastní jedinečnosti.

Chtěl bych napsat, že i Herodes má ještě naději. To bych ale asi přestoupil svou kompetenci. O tom rozhoduje Hospodin. Tvrdá srdce faraonů a herodů občas už nedostávají milost, pozor na to!