„Za dnů judského krále Heroda žil jeden kněz, jménem Zachariáš, z Abiášova kněžského oddílu. Jeho manželka byla z dcer Áronových a jmenovala se Alžběta. Ačkoli byli oba v Božích očích spravedliví a žili bezúhonně podle všech Hospodinových přikázání a ustanovení, neměli dítě. Alžběta byla neplodná a oba už byli v pokročilém věku.“ Lukášovo evangelium 1:5–7

Celý život nic, ani ťuk. Rybička nezabrala, sítě prázdné, děťátko nezaplakalo. U Zachariášů bylo smutno. Jak to asi Hospodin myslel, když sliboval, že všechny ženy budou v zaslíbené zemi plodit? Dobře, je nemocná, ale proč právě ona? A věčně pokládaná otázka: “Proč právě já?“ Ptáte se: „Kam se má člověk obrátit? Jak jsi to myslel, Bože?“ – „Quo vadis, Hospodine?“

Ano, manželství bývají bezdětná, ženy či muži jsou nemocní, nesmyslné války a dopravní nehody je berou z tohoto světa. Tolik bolesti, zoufalství a úzkosti! Tolik modliteb šeptaných v pláči, tolik křiku a pocitu nespravedlnosti! Tak hluboká zoufalství mužů i žen, když navíc dnes ještě ví, že bezdětnost je právě kvůli němu anebo kvůli ní. Lepší by bylo nevědět, bolelo to tupě a věčně.

Advent začíná právě touhle rodinnou tragédií.

Tragédií o to horší, že Zachariášovi patřili k rodu Levi. Abyste rozuměli, Levité nesloužili jenom v chrámě, ale měli běžné denní povinnosti spočívající v doprovázení obyčejných Izraelitů k Pánu Bohu. Tuhle paní Deboře se narodil kluk a paní Salome zas vříská na klíně Támar. Tuhle Šlomo podvedl Judit a potřebuje se smířit a předložit Hospodinu oběti za svůj hřích. Jinými slovy, Levité se brodili lidskými obyčejnostmi a chtělo se po nich, aby plakali s plačícími a radovali se s radujícími. Všemu měli naslouchat a všechno unést. To se hezky řekne! Jenže kdo bude plakat se Zachariášovými?

Biblický příběh nám popisuje, že na Zachariáše padl los a přišel na řadu, aby posloužil v chrámě. Všichni čekali na jeho jásavé požehnání na nádvoří poté, co obětuje kadidlo. Zachariáš se v chrámě zdržel, protože se u toho oltáříku na kadidlo zapovídal s andělem. Hořce, sarkasticky a nevěřícně komentoval andělův slib, že na stáří bude vychovávat syna. A ještě si nebe vymyslelo, že se ten kluk bude jmenovat Jan. A to po kom jako?! Tomu Zachariáš nemohl věřit. Proto musel ve své slavné, životní roli nad chrámovým schodištěm mlčet. Štrikoval rukama jako překladatel pro hluchoněmé. Mně vždycky zajímalo, jak to asi vypadalo a co s těma rukama dělal.

Letošní advent vám mimo jiné nese téměř jistě něco, co bude na první pohled každému připadat jako špatný vtip. A přesto tím nakonec obohatíte sebe a spoustu lidí kolem. Neodmítejte to! Věřte tomu!