"Když Ježíš začínal své působení, bylo mu asi třicet let" (Lukášovo evangelium 3:23)

V Ježíšově rodokmenu někteří lidé chybí a jiní jsou tam navíc, tedy nečekaně. Napadlo vás, že i s narozením Páně máme velký problém? A navíc – ještě i s těmi léty Ježíšova mládí. Vůbec nic nevíme přesně!

Teď si představte, že žijete v nějaké silně křesťanské zemi, kde je termín Kristova narození bez diskuse. Třeba ve Španělsku a nebo na Maltě. Ulicemi jdou procesí, nesou Ježíšovu sošku v batolecím věku v překrásných šatičkách pro děvčata. A všichni se klanějí, žádné pochybnosti, protože to je ten jejich Ježíš. Mudrci se klanějí před jeslemi, v nichž je několikaměsíční mimino. Ale, co když… Herodes vraždí pro jistotu všechny kluky z Betléma do věku dvou let. Další sochy v kostelích ukazují Ježíše v životní velikosti dejme tomu šesti či sedmi let, jak se vrací s Josefem a Marií z Egypta. Na hlavě má faraónskou roušku, která bývala pod korunou. Přece se v Bibli píše, že svého syna si Pán Bůh zavolá z Egypta. A když se to nějak namaluje, sochařsky ztvární a dokonce obleče a navoní parfémem, lidem se lépe věří.

Ale: Co když to všechno bylo jinak! Tedy alespoň časově. Ta blátivá doba putování do Betléma patří někam do listopadu a termín přelomu věků, to Kristovo narození, se dá počítat s téměř šestiletým rozdílem! Jak se srovná naše víra s náznaky? Blikne nám krátký záznam v evangeliu, jak se Ježíš ve věku dnešního tradičního přechodového rituálu židovských chlapců mihne v chrámě. Ale pak zase nic. Až přibližně do věku třiceti let, kdy se nechal pokřtít v Jordánu a složil rabínské zkoušky půstem na poušti. Spolehlivě nevíme vůbec nic. Naše kalendáře kulhají.

Teď si vezměte, že jsme v naší době závislí na co nejpřesnějších informacích: kdo, kdy, kde a s kým, jak dlouho a proč. Tady našemu modernímu mediálnímu hladu musíme vystavit stopku. Buď Krista zamítnout, nebo se podívat na to, na čem záleží: co udělal a co se s jeho jménem a dílem děje dodnes. Naše víra přece nestojí na materializaci minulosti. Žijeme přece tím, co se dá zopakovat, co má až dodnes svou krásu a hodnotu. Naše víra se dívá dopředu, nasycena tím, co je nad slunce jasné.