Příběh o lásce. Čtení z evangelia podle Matouše, z 5. kapitoly, verše 13 až 48
Jakkoli bychom si přáli, aby svět byl ve všem zajedno, je to přesně naopak. Svět je rozdělen na dva či více proudů, zájmů, vášní a představ. Je nemocen nechutí, nenávistmi, odmítáním, podceňováním a pevným přesvědčením, že ti druzí jsou úplně mimo a jejich názor nemá žádnou cenu.

Ano, jsou vždy minimálně dva odlišné názory - když ne jiné, tak jeho a její - jak by svět mohl vypadat. Z velkého světa spěchám do malého, domácího: Říkám mladým lidem, kteří se berou: Bylo by dobře si připustit, že si berete cizího člověka. Pokud jste spolu dosud nežili, otevře se před vámi postupně, ale neodvratně od prvních dnů zjištění, že ten druhý, je cizí člověk. Ale, nezoufejte, je to tak správně! Není to chyba!

To my jsme si už na sebe zvykli… Já jej toleruji…“ Ano, ale to bývá ideál druhého manželství… To první nevyšlo, tak se ti dva napodruhé více tolerují. To je ale málo! Musíš milovat, nikoli tolerovat! A hned poprvé! neklaď si tak nízký cíl. Jen tolerovat? Ne, milovat! Máš milovat ty, kteří si myslí něco jiného. To je nadlidský úkol, který odporuje naší přirozenosti. Modli se tedy za sílu udělat něco, co je proti tvé přirozenosti. Ježíš řekl: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů,“ tedy těch, kteří, ví, co mají dělat: „jistě nevejdete do království nebeského.“ (5:20).