„Marie řekla: ‚Hle, jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova!‘ Tehdy od ní anděl odešel.“ Lukášovo evangelium 1:38

Marie je těhotná! A dobře víte, že je to možné popsat hned několika výrazy plnými emocí odrážejícími radost, zoufalství i hněv. Během toho rozhovoru s andělem se může zdát, že Marie stojí v koutku místnosti, křečovitě si drží košilku a vede diskusi s někým, kdo chce změnit její soukromí a celý život. Když na to přijde, někteří z těch hochů v postelích našich dívek jsou na první pohled fakt jako andělé. Jenom je problém, že odlétnou a už se nikdy nevrátí. Zůstanou beze jména a bez zájmu. Ti další si jen chtějí vzít to své a zbytek je nezajímá. A ona zůstává zase sama doma.

V našich podmínkách se do těhotenství své dcery vloží maminky. Vlastně někdy rozhodnou za tu mladou. Ty moudřejší nabízejí svou pomoc a počkají na rozhodnutí mladé maminky. A rozumná žena – či ten, kdo ji zastupuje – nabízí té mladé dívce hned několik způsobů: „Pokud uneseš tu ohromnou změnu života, tu bouři v těle, podržíme tě a své dítě si můžeš nechat anebo někomu svěřit do náručí. My tě v tom nenecháme, přece tě máme rádi! Pokud víš, že to neuneseš, spustí se bouře hned a maličké nebude. A my za tebou budeme zase stát.“ Je vlastně moc dobře, že je těch možností víc. My totiž nemůžeme rozhodovat za ženu v jiném stavu. 

Jak moudré bylo malovat sv. Annu samotřetí. Da Vinci ve svém podání postihl kus mateřských emocí, když namaloval malého Ježíše, jak zlobí ustaranou maminku Marii a moudrou Annu. Možná bychom tu myšlenku měli ztvárňovat zas a zase: ve filmu, slovem i svým životním příběhem. Vždyť 10 % žen je u nás bezdětných. Někdy i vlastním rozhodnutím. Nejde jen o kolotoč právních nároků na osud vlastního těla. Informovaný souhlas se zákrokem u lékaře či souhlas s pokračováním těhotenství je jen jedna část rozhodování. Rozhodnout se musí opravdu ta žena, která nosí naději života, její tíhu a nároky. My můžeme přidat podporu a porozumění. To je ta Anna na renesančním obrazu.

Jsou ženy, které své těhotenství vyobchodovaly. Mariino svolení v latině vypadá skoro jako by si řekla o vůz lepší kategorie: „Fiat, fiat!“ Maria ale nekšeftuje. Překvapeně zvažuje svou vůli po těhotenství – která je nulová, vždyť přece nejdříve musí být svatba a s ní nový domov. Pak Josefovu vůli po miminku, která je jasná, protože svou vyvolenou má rád. Takhle by potomka na svět nechtěl přivést, ale Marii miluje. Josef bojuje, ale jeho vůle nerozhoduje. Maria zvažuje všechny okolnosti a rozhoduje se podle vůle toho, kterého tu zastupuje anděl. Přijímá nepochopitelnou vůli, která bolí od začátku. A přesto na ni Maria odpovídá s vírou: „Fiat voluntas Tua…!“ Buď vůle tvá! Proto je Maria veliká mezi ženami!