„Úpěnlivě volám k Bohu, volám k Bohu, kéž mi přeje sluchu! V den svého soužení se dotazuji Panovníka, v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení, má duše se utěšit nedá. Připomínám si Boha a sténám, přemítám a jsem na duchu skleslý.“ Žalm 77:2–4

Tak ta píseň žalmu začíná. Čtete-li dále, zní to jinak. Můžete si představit, že si žalmista vykračuje úvozem, nahoře zpívají ptáci a on si píská: „Rozjímám o všech tvých činech a přemítám o tvých skutcích. Bože, tvá cesta je svatá. Který bůh je velký jako Bůh náš? Ty jsi Bůh, jenž činí divy!“ Ale on je to až vrchol té písně, která začíná zoufalým a hlasitým řevem: „Haló haló, Mayday! Je mi zle! Tady člověk, je tam Bůh? Slyšíte mne? Mávám tady rukama, vysílám do umdlení. Je tam někdo?“ Tak si první tři verše překládám sám pro sebe.

Taky jste to slyšeli? Až nevhodně se říká, že advent je časem ztišení a očekávání. Jo, to si můžeme říkat my v srdci Evropy, kde se už dávno neválčilo. Budeme trochu méně topit, protože nemáme tolik plynu, ale co je to za bolest?! Jak se to může vyrovnat bolesti Syřanů, Íránců a spousty jiných? Advent je časem hledání, proseb a vyhlížení. Někdy i nesnesitelného a bolavého řevu utečenců zraněných a opuštěných na cestách. Je to čas cest z přinucení, někdy i útěků. To všechno je také advent!

Jen se podívejte, jak se zamotal důchod panu Zachriášovi a paní Alžbětě… Mají v pokročilém věku na cestě miminko. Quo vadis, lidičky?! Nebo zase z jiné kapitoly: Maria a Josef cestují, přežívají v provizoriu a pak skutečně utíkají do Egypta. Ale nejenom oni, dějiny vyhnání, útěků a dlouhých cest patří do zlatého fondu archivů celého lidstva, ovšem židovství a křesťanství zvláště.

Třeba takový Jan Amos Komenský – kdyby létal byznysjetem, chápal bych to. Ale na rozhrkaných formanských vozech, to musela být lahůdka. Nebo bratři z Ochranova na svých cestách na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. Najdete je na moři i na suchu po celém světě! Jednota bratrská je prostě poslala na cesty za lidmi tehdejšího světa. A nechci zapomenout na jezuitské a další misionáře na druhé straně světa. Nechápu… A přesto: Bože, tvá cesta je svatá! Vedeš ji a posíláš své posly.

A řeknu to i osobně: Bylo mi patnáct. Normalizační léta 1974 a dál. Doma jsem byl na internátě v Praze na Třebešíně. Církevní dítě v širém světě. Ze skleníku do stepi. Zvláštní samota a strach. Můj vychovatel, Karel Hartman, komunista potrestaný za podporu Titova režimu, zralý a všemi nezdary vyzkoušený člověk, měl k mé víře úctu. A já zase k němu. Rozuměl mi, ač nesouhlasil. Respektoval mé zvláštní vycházky. A vrátný, pan Šimáně, veterán „Ymky“, mi tiše před půlnocí otvíral. Věděl, že nejdu z hospody, ale z různých setkání, která mi rozhodně neuškodí. To jsou ty svaté Boží cesty. A já je nechápu!