Četlo se evangelium o vzkříšení a v pohledu tohoto evangelia jsme přemýšleli o naději pro náš smrtelný život. Přece jsme si zvykli brát život, jako naprostou samozřejmost. Ale tady se počítá s možností smrti.

Proč byl Ježíš ten jeden den v hrobě? Odpočíval? Ne, byl mrtev. Bylo to ticho smrti. A my se učíme toto ticho snést. Estonský hudební skladatel Arvo Pärt říká o své hudbě plné zámlk: „Před vzkříšením se musí zemřít. Před tím, než se něco řekne, nemělo by se říkat nic. Má hudba vznikla vždy po dlouhém mlčení, míním tím ono „Nic“, z něhož Bůh stvořil svět. Proto je, ideálně viděno, pauza svatá. Když se přistoupí s láskou k mlčení, může vzniknout hudba.“

Stejně tak je načase, aby naše bytí beze vší chorobné úzkosti počítalo se smrtí. Slovník v posledních dnech vynesl na povrch slova jako promořit, smrtnost a další. Tím se ukázalo, jak je náš jazyk plný odkazů na zánik, dokonce ten neovladatelný. Zatím se zkoumala letalita krys, myší a králíků. A my to v těch slovech už neslyšeli pro sebe. Ale teď stačí zahlédnout hromadný hrob v New Yorku, poslechnout si nahrávku Čapkovy Bílé nemoci a nainstalovat si e-roušku. A dojde nám: „To já mohu být nakažený. To mne je nutno hlídat!“

Text z 1. dopisu do Tesaloniky, 4:1-18