CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Jedním slovem nepopsatelná, tak charakterizuje režisérka a scenáristka Beata Parkanová dobu, kdy bylo její drama Slovo oceněno na karlovarském festivalu hned dvě soškami a ještě téhož léta natočila film Světýlka, který je aktuálně k vidění v kinech. Prožívala tehdy okamžiky profesního štěstí a naplněnosti, které ukončil jediný hovor. Moment, od kterého se všechno začalo vyprávět jinak a který ji navždycky změnil. Z telefonátu se dozvěděla, že její maminka spáchala sebevraždu. Protože si k dobrovolnému odchodu ze světa vybrala oběšení, následovalo policejní vyšetřování a pitva a do toho kolotoč pracovních povinností spojený s oceněným Slovem. Beata z něj nechtěla vystoupit, sedět doma a koukat do zdi. A taky nechtěla zkazit hercům a štábu jejich hvězdné chvíle a zatěžkat je… doteď vlastně neumí vyjádřit čím, ani bolest není tím patřičným pojmenováním. Po dvou letech o tom dokáže mluvit a svou maminku i pochopit. Kvůli bipolární poruše byla opakovaně hospitalizovaná na uzavřeném oddělení psychiatrické nemocnice, kde podstupovala elektrošoky, ploužila se v teplácích, pak se na čas vrátila domů, depresi vystřídaly manické stavy, při kterých jí bylo líp, ale i tak celá rodina trnula, kdy se jí zase přitíží. Na čas se to dalo zaléčit, ale nikdy ne vyléčit. A nakonec to bylo k nepřežití. Mně se těžko hledají slova, jak moc si vážím otevřenosti, se kterou Beata k rozhovoru přistoupila. Přiznám se, že nebylo snadné se ptát, o to cennější povídání to pro mě ale bylo.