CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR

Z oblíbené filozofky, kterou kolegové z filozofické fakulty podněcovali k veřejnému vystupování, aby reprezentovala vlídnou a genderově vyváženou tvář ústavu, a studenti se v ní vzhlíželi, se Tereza Matějčková stala personou non grata. Stačil k tomu rok. Když se za ním ohlíží, klade si otázku, čím to je. Ve svých tezích je konzistentní a za to, co je jí nyní vytýkáno, byla předtím oslavována. Nepopírá, že zastává mnohdy silná stanoviska, ale netrvá na tom, že jsou poslední pravdou, kolem které se mají seskupit fanoušci. Každá sebelepší i vědecká teorie je podle ní jenom tak dobrá, do jaké míry si je vědoma slabých míst, které má. Nebrání se proto kritice, ale věcné. Způsob, jakým ji lidé, kteří se intelektuálně prezentují a chtějí ve společnosti hájit nějakou pozici, napadli za společnou fotku s kardinálem Dominikem Dukou, považuje za nejupadlejší a nejinfantilnější. Rozumí přitom dynamice sociálních sítí, ale argumentovat jí v případě poměrně hloupého statusu nelze, za komentáře pod ním jsou zodpovědní konkrétní uživatelé. Problém neochoty udržet se v mírném pásu a jít rovnou do extrému se snaží často formulovat i ve svých textech. Pokud se totiž budeme takhle vyostřovat, bude prostor svobody klesat, což spoustu lidí od vstupu do veřejného prostoru odradí. Zároveň upozorňuje, že podobně zatěžující jako hejty může být i jejich opak. Proč vysvětluje v celém rozhovoru, ve kterém jsme mluvili i o neúnosných zkratkách a komiksových postavičkách, na které se zredukovalo generační vnímání, o ztrácení se v abstraktních pojmech, potřebě mít nepřítele nebo hranicích svobody.