Mellanie Kašjak: Ten smutek necítím, jen vím, že tam je

„Příkladů poezie, která reflektuje trans identitu, v českém prostředí nenajdeme mnoho – mluvíme-li tedy o té časopisecky či knižně vydávané. Na internetu je jí nepočítaně – nezřídka ovšem plní především (auto)terapeutickou funkci bez větších uměleckých či publikačních ambicí. Ve všech zmíněných případech však trans poezie nese ve vztahu (nejen) k trans adresátstvu i výrazný identifikační rozměr. Kdybychom ovšem mělx mluvit o nějaké tradici, narazíme na problém – jak takovou poezii, tedy kromě tématu, charakterizovat? Jedním z možných přístupů je generační vymezení. U knižně publikujícího autorstva narozeného po roce 1990 lze pozorovat především značnou vůli k experimentu (aniž by se ovšem tito vzdávalx intimního ladění básní) a práci s dalšími druhy médií (vizuální umění, hudba, performance) – to platí jak pro mileniálstvo, tak pro generaci Z.

Poezie Mellanie Kašjak je silně intimně, až konfesijně lyrická. Subjekt jejích básní často nejen sám k sobě, ale i ke světu mluví jinými, cizími ústy. Přítomné chemické vzorce, odborné názvy různých látek, terminologie z výtvarného umění, to vše má zdánlivě zcizující efekt, který ovšem svou nahodilostí působí pravý opak. Místo objektivity sugeruje spíše surovost, se kterou svět v básních zachází s dušemi i těly. NOVO 280? Estrofem. „Lumeny tvého tepla“ místo zahřátí. Ironický název Autogynephilia a o kus dál „občas mám péro“. Ostatně i samotné genitálie jsou zde předmětem smutného jazykového humoru, kdy básnířka falus přejmenovává na fall – pád. Určitá nesourodost užitých jazykových i tematických prostředků pak pouze posiluje dojem emočního chaosu a oné Venuši z názvu knihy v odrazu ukazuje to, jak moc je od cis-, hetero- nebo amatonormativního světa daleko,” píše k výběru Kino Peklo.