Miloš Šandera neměl lehký život. Krátce po narození ho matka umístila do kojeneckého ústavu, aby ho ochránila před násilnickým otcem, a v ústavech sociální péče a různých léčebnách pobývá celý život. Před traumatizujícími zážitky ho to neuchránilo. Při řídkých návštěvách v rodině byl vystaven týrání a v ústavech se opakovaně dostával do konfliktů. Odborníci na péči o osoby s „problematickým chováním“ na něm vyzkoušeli snad všechny „léčebné“ prostředky, které měli k dispozici, včetně „koňských“ dávek utišujících psychofarmak a apomorfinu, jímž ho zkoušeli zbavit závislosti na nikotinu. Ani bolestné zážitky ani intenzivní „léčba“ však Miloše nezlomily. „Neodnaučili mě to,“ říká s hrdostí, „kouřím pořád, až doteď“. Cigarety však nejsou jedinou věcí, které si Miloš nenechal vzít. Vedle vášně pro kouření ho naplňují také vzpomínky na lidi, kteří se k němu v životě chovali hezky, péče o blízké osoby, které jsou na tom stejně nebo hůře než on, láska ke zvířatům a živý zájem o věci „tam venku“, za zdmi ústavu. Rozpoznat v Milošově příběhu pozitivní tóny není jednoduché. Komu se to podaří, uslyší melodii nebývalé krásy a něžnosti. Tento podcast vznikl s podporou Norských fondů a Fondu na podporu nezávislé žurnalistiky. Je součástí výzkumného projektu Životní příběhy za lidská práva, realizovaného na Fakultě humanitních studií UK.