Co dělat jako tvůrci a diváci, když vidíme, jak v české kultuře po vzoru té slovenské houstne atmosféra? Když lidi nechodí do divadla, je chyba v nás nebo v nich? Co znamená Unkulunkulu? A má snaha tvořit divadlo v době krizí a genocid? Nový díl podcastu MOSHPIT o krizi v kultuře a to nejen společenské, ale také osobní. Hosté z divadelního souboru Unkulunkulu hovořili o vztahu slovenské a české kulturní scény, o dopadech škrtů v kultuře a o tom, jestli je umění opravdu vykoupením v času krizí. O tom všem mluvili tři zakládající členové Unkulunkulu, a to režisérka a herečka Tereza Smetanová, dokumentarista Peter Podolský a dramaturg Roman Poliak. Kvůli struktuře nezávislé kultury, která je postavená na grantových žádostech, podle Petra „člověk pořád generuje nějaké nápady, ale vždycky to zůstane jen na papíře.” Každá repríza je pak podle hostů „jen další hustle”. A protože alternativní představení dokáží obsloužit jen malou část populace a na představení chodí pořád méně diváků, ptají se, jestli má vůbec smysl se dál snažit. „Vede mě to k otázce,” říká Tereza s odkazem na nedávné škrty v kultuře, „jestli nemá vládnoucí garnitura v něčem pravdu.” Ale to, co dělá na Slovensku Martina Šimkovičová skupinu obyvatel, které by alternativní divadlo oslovilo, podle Terezy jen zmenšuje. Navíc dodává, že bude vždycky lepší, ať se dávají peníze na kulturu - ať má jakoukoliv kvalitu - protože to znamená míň peněz pro zbrojení. Kruh se v MOSHPITU uzavírá. V podcastu není moshpit pod stagí, ale na stagi - za majkem. V podcastu řešíme společenská témata. Kde stejně tak, jako na koncertech, do sebe naráží a setkávají se lidé, ideje, názory, energie a někdy i lokty. Od mladých lidí pro mladé lidi. Kolektivně, společně, posluchači, hosté i moderátoři.